Organizační struktura templářského řádu

Úryvek z knihy Templáři v zemích českých králů – Morava

Jak byl vlastně templářský řád organizován? Jakou funkci měli například senešal, vizitátor, turkopolír, nebo převor? Templářský řád měl velice propracovanou strukturu, co svědčí o vynikajících organizačních schopnostech těchto statných bojovníků, šikovných obchodníků, pečlivých úředníků a zbožných křesťanů.

V čele řádu stál volený velmistr, jemuž příslušelo vojenské i exekutivní velení. Jeho pobočníkem a hlavním řádovým diplomatem, jakož i zástupcem v jeho nepřítomnosti, byl senešal. (V řádu prý existoval ještě i druhý – tajný – „duchovní velmistr“, který údajně nebyl volen, ale určován předchůdcem v závěti. Měl to vlastně být „skutečný“ vůdce řádu a nejvyšší zasvěcenec… Ale pozor! To jsme sklouzli na úroveň pověstí.) Významné postavení měl i správce řádové pokladny (cellararius) a samozřejmě inspektor řádu – vizitátor (později dva). V záležitostech válečných byl pobočníkem velmistra maršál svatého Království jeruzalémského.

Pobočníky maršála pak byli podmaršálové neboli komturové rytířstva („velitelé jezdectva“).Za ochranu řádové zástavy odpovídal praporečník. Významnou úlohu ve velení měl i komtur přístavu akkonského. Pomocným řádovým vojskům z řad ostatního obyvatelstva a poddaných velel turkopolír. V jednotlivých provinciích byli nejvyššími představenými velkopreceptorové, ve větších provinciích pak byli ještě ustanoveni i tzv. zemští mistři (zemští komturové, preceptorové), zároveň komtuři některé z významnějších komend. V jednotlivých komendách byli nejvyššími představenými komtuři. Vedle komend ale existovaly i klasické kláštery, zajišťující především špitální služby a „servis“ pro přestárlé bratry. Zde byli nejvyššími představenými převorové. Z nich měl nejvyšší postavení velkopřevor kláštera ve svatém městě Jeruzalém.

Templáři se původně dělili do čtyř skupin:

1. Elitní skupinou byli rytíři, vyzbrojení jako těžká jízda, pocházející výhradně ze šlechtického stavu, zprvu panského, později s ohledem na vysokou „úmrtnost“ i rytířského. Zde nutno rozlišovat rytíře mnichy (pod slibem, tzv. zůstávající) a rytíře laiky (sloužící na čas). V každém případě však musel být rytíř z lože manželského, nikoli levoboček. Označoval je bílý plášť, později (1147) doplněný o typický červený kříž na levém rameni pláště (na srdci). Později byl kříž nošen i na hrudi, ke konci existence řádu i na zádech. Rytíři tvořili „duchovní dvojice“, např. vždy dva jedli ze společné misky. Rytíři mohli mít tři koně (což ovšem byla potřeba všech rytířů, nejen templářů) – bitevního se speciálním výcvikem (hřebce), jízdního (valacha nebo klisnu) a nákladního (soumara nebo mulu).

2. Další skupinou byli seržanti a zbrojnoši (fratres servientes) z nižších společenskýchvrstev, kteří tvořili především pěchotu a týlovézabezpečení, někteří z nich však též bojovalina koních a měli sluhu. Příslušel jim oděv černý či hnědý (černý seržantům z řad svobodnýchměšťanů a bratrům sloužícím jako sváteční). Později byli do řádu začleněni i tzv. turkopolíři,což byla lehká jízda, tvořená z místních obyvatel a poddaných. Ve vojsku samozřejmě nechyběl ranhojič.

3. Řád měl samozřejmě i své řemeslníky (famuli, sloužící) a úředníky spravující a rozhojňujícířádový majetek, později spravující i dalšímajetky (též i královské) a poskytující bankovníslužby na vysoké profesionální úrovni. Úřednícibyli většinou duchovní. Řemeslníci byli např.zbrojíři, kováři, sedláři, krejčí, kuchaři, pekařiaj., příslušel jim oděv hnědý. V řádové flotileměli templáři samozřejmě i své námořníky.

4. Zvláštní skupinu tvořili kaplani (vysvěcení kněží) a klerici, zajišťující duchovní život a špitální služby. Např. zpovídat se templáři směli výhradně svým kaplanům, aby tajemství řádu nemohla unikat. Kaplanům a klerikům příslušel oděv černý s červeným řádovým křížem, jen biskupové nosili plášť bílý. Později bylo ustaveno i tzv. čestné členství pro významné donátory řádu, což směly být i ženy – dámy řádu (řádové sestry templáři neměli). Do řádu se vstupovalo dobrovolně, většinou natrvalo jako tzv. zůstávající bratři, kteří skládali slavnostní slib; též ale bylo možné vstoupit na předem dohodnutou dobu (třeba i ženatí), což bylo tzv. přidružené členství. Když ženatý přidružený templář zemřel před uplynutím smluvní doby, měla jeho manželka právo na důchod od řádu. Přidružení muži však neměli právo nosit řeholní oděv a žít s ostatními bratry v řádovém domě. Vystoupit z řádu ale bylo pro zůstávající bratry obtížné a výjimečné, pouze se souhlasem velmistra, někdy i velkopreceptora. Kromě velmistra spočívala vrchní moc na takzvané generální kapitule složené z členů konventu a předních bratří z provincií (velkopreceptoři, převoři velkých klášterů, vynikající bratři – z technických důvodů však většinou pouze ze Svaté země). Generální kapitula byla ovšem svolávána zřídka. Její místo jinak zastával stálý orgán, tzv. konvent, který svolával velmistr. V konventu zasedal senešal, maršál a přední bratři svatého Království jeruzalémského povolaní velmistrem. Analogicky pak byly vytvářeny provinciální kapituly a konventy.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <blokquote> <ul> <ol> <li> <br> <p>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Each email address will be obfuscated in a human readable fashion or (if JavaScript is enabled) replaced with a spamproof clickable link.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Kontrola, zdali jste člověkem či robotem.