Regule templářského řádu

První templáři se řídili řeholi sv. Augustina s prvky řehole sv. Benedikta. Regule rytířského řádu však nemohly být stejné jako u ostatních mnichů. Musely zahrnovat i vojenská a další specifika. Kromě běžného klášterního života zahrnoval život templářů i vojenský výcvik, účast v boji, cestování aj. Plný obsah latinsky psané řehole byl důvěrný. Člen řádu se dověděl vždy jen tolik, co na své úrovni potřeboval. Znalost celé řehole byla vyhrazena pouze velmistru a dalším čtyřem nejvýše zasvěceným.

Hlavní roli při jejím sestavení měl svatý Bernard. Koncil v Troyes, na kterém byl v r. 1128 (nebo 1129) templářský řád oficiálně potvrzen, ho pověřil, aby převzal redakci nových stanov řádu. Svatému Bernardovi i celému koncilu samozřejmě mnohem více záleželo na tom, aby z rytířů učinili mnichy, než z mnichů rytíře. Původních 72 článků se později muselo doplnit o mnoha další ustanovení, kterých bylo nakonec 686 a regule se dělily na knihy, oddíly a články.

Z vynucených vypovědí je známo, že několik dní před Filipovým útokem na řád nechal poslední velmistr Jakub z Molay zničit všechny neoficiální exempláře Statutu řádu (lze předpokládat, že alespoň jediný nechal ukrýt).

Na světě se v současnosti nachází celkem třináct rukopisů, mezi nimi i pro nás obzvláště vzácný rukopis, tzv. Pražsky. Ten je zřejmě opisem původního (předběžného) textu z koncilu v Troyes, neboť obsahuje pouze 70 článků, které ale nejsou v textu všechny chronologicky seřazeny, často jsou přeházeny v pořadí, případně jsou nadpis a text článku zapsány na různých místech. Označeni „Pražsky“ nevyjádřuje původ rukopisu, ale nynější uloženi v Praze v Národní knihovně ČR v oddělení rukopisů a starých tisků. Podle písma lze usuzovat na francouzský (možná i německý) původ někdy z 1. poloviny 13. století. Vazba je však nepůvodní, patrně z 16. století. Vznik a osudy rukopisu jsou neznámé. Do Prahy se dostal zřejmě někdy na přelomu 18. a 19. století prostřednictvím Františka Šternberka - Manderscheida, jenž často pobýval v Porýní, podnikl i cestu do Francie a Nizozemí. Šternberskou knihovnu (včetně rukopisu) zakoupil z jeho pozůstalostí kníže August Longin Lobkowicz. Na počátku 30. let 20. století se pak cela lobkovická knihovna dostala do dnešní Národní knihovny v Klementinu v Praze.

I když je templářská řehole dosti svébytná, nelze v ní najít žádné „senzace“, natož pak byť jen náznaky kacířství. Naprosto respektuje tři základní řeholní principy: poslušnost, čistotu a chudobu. Některá ALE zde přeci jen zůstávají.

Například v řeholi nikde nenajdeme údajný čtvrtý základní princip a hlavni úkol – ochranu cest a poutníků ve Svaté zemi. Že by to (v prvních letech určitě) nebylo vůbec na pořadu dne?

A co závažné rozdíly v latinské a francouzské verzi řehole? Ty nám dávají tušit, jak se lišily neoficiální exempláře. Badatele nejvíce udivilo jiné znění článku LV už u nejstarší verze. Latinské znění styky s exkomunikovanými přísně zapovídalo, ovšem s výjimkami přijímat od exkomunikovaných dary a almužny či z lásky k nim s nimi vejít do kontaktu a pomoci. Francouzský „překlad“ nadto bratřím doporučoval navštěvovat shromáždění exkomunikovaných a nejen to, exkomunikovaný rytíř dokonce směl do řádu vstoupit. Svědčí to o posílené formě skutečné charity templářů, jenž mohla byt dopřána i zavrženým? Papežové měli ovšem k dispozici výhradně verze latinské, takže o rozdílech nemuseli vědět.

Doplňkové informace

Úryvek z knihy Templáři v zemích českých králů – Čechy

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <blokquote> <ul> <ol> <li> <br> <p>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Each email address will be obfuscated in a human readable fashion or (if JavaScript is enabled) replaced with a spamproof clickable link.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Kontrola, zdali jste člověkem či robotem.