Templářů kat – 1 část

Za smutnou likvidaci templářského řádu, jejíž způsob nemá v historii křesťanských svatých řádů obdoby, stal francouzský král Filip IV. Sličný (spíše by se hodila přezdívka Ukrutný; králem 1285 – 1314), jeho nezřízena touha po moci a hamižnost. O templářský poklad měl mimořádný zájem a zkoušel jej získat různým způsobem. Nejprve se pokoušel navázat s templáři „obchodní vztahy“, ale jeho skutečné záměry templáři rychle prohlédli. Chtěl do řadu i vstoupit, stát se velmistrem a užívat templářského bohatství pro vlastní potřeby. Nevyšlo to. Šel na to tedy chytřeji. Žádal sloučení rytířských řadů a představoval si, že bude dědičným velmistrem sloučeného řadu. Nic z toho se mu v honbě za získáním templářského bohatství nepodařilo. To ho nakonec donutilo použit tu nejodpornější taktiku a napsat tak jednu z nejtemnějších kapitol evropských dějin.

Jeho kralování bylo vůbec celou řadou hanebných intrik a nehorázných podrazů. S trůnem zdědil po otci velký dluh z války proti Aragónu. K získání dalších financí se však neštítil využit jakýchkoli prostředků. Nejprve zavádí různé nové daně (ve městech za jeho vlády vybírané násilím). Ty stačit nemohly. Proto sáhl k dalšímu oblíbenému způsobu získání peněz – vypůjčování, které ovšem mělo velmi svérázný charakter. Dle zásady „moderní je neplatit“ vypůjčené peníze obvykle nevracel. Královská pokladna však dál zůstává bezedná. Pokusil se tedy ovládnout nebývale bohaté Flandry a – samozřejmě – uplatnit i zde svůj svérázný systém daní a vypůjčovaní. Dostal však zaslouženou lekci. Flanderští řemeslníci a sedláci (tedy neprofesionální vojáci) uštědřili francouzským rytířům v roce 1302 ostudnou porážku a Francouzi museli nejen Flandry opustit, ale Filip musel na plán jejich uchvácení úplně zapomenout. A tak na řadu přicházejí královy nejoblíbenější příjmy – konfiskace. Došlo na bohaté, ale neoblíbené bezbranné menšiny. V roce 1306 jsou pozatýkáni všichni Židé (během jediného dne 22. 7., žádný prý neunikl – precizní práce „šikovného“ rádce Viléma z Nogaretu), jejich majetky jsou zabaveny a Židé vyhnáni z Francie. Všelijakými pokutami a zabavováním majetku ožebračil i lombardské bankéře a obchodníky, kteří ještě na počátku jeho vlády zastávali úlohu králových bankéřů a půjčovali mu peníze na budoucí výnosy z daní („Jejich lichvaření sužuje naše poddané…“). Jsou obráni o vše, vyhnáni a znovu předvoláni, aby odevzdali čerstvě přijaté peníze. Dalším zdrojem se mu staly devalvace a falšováni peněz („Byli jsme donuceni razit peníze, jimž se možná nedostávalo váhy a kovu peněz našich předchůdců…“; když však totéž udělali jiní penězokazci, nechal je král zaživa uvařit). Do roku 1306 královská mincovna pronikavě snížila hodnotu minci. Král se navzdory ekonomickým zákonitostem rozhodl „navrátit se k silné měně“ jeho slavného děda svatého Ludvíka. Obíhající peníze ztratily až dvě třetiny své hodnoty, což v Paříži vyvolalo povstání lidu (a to si ještě dovolil na své mince vpisovat salus populi – blaho lidu). Královi poskytli v této pro něho těžké době nezištnou pomoc pařížští templáři, v jejichž sídle se na poslední chvíli ukryl a přečkal nejhorší. (Nevěřím svým očím, že někteří francouzští historici vidí ve Filipovi IV. jednoho z prvních moderních vládců Francie, např. Michelet ve třetím svazku Dějin Francie z roku 1837.)

Oblíbeným královým „zdrojem“ příjmů se stala i sama katolická církev. Až dosud musel veškeré zdanění církve schvalovat papež, ale Filip IV. se bez jeho souhlasu jednoduše dokázal obejít. Když papež Bonifác VIII. v bule Clerico laicos opakovaně zdůraznil zákaz zdaňování duchovenstva bez papežského souhlasu, Filip na to odpověděl zákazem vývozu hotových peněz do Říma. Papež byl na výnosech z Francie závislý a nezbývalo mu, než ustoupit. (Na důkaz usmíření svatořečil v roce 1297 Filipova děda Ludvíka IX.) Klid zbraní ale vydržel jen krátce. Vztahy se opět zhoršily v souvislosti s ostrým sporem papeže s rodem Colonnů (v Římě se střetaly zájmy dvou bohatých patricijskych rodů, Orsiniů a Colonnů, které ovlivňovaly i průběh voleb papeže). Dva kardinálové z tohoto rodu nakonec uprchli do Francie k Filipovu dvoru. Vraťme se do roku 1301, kdy byl kvůli pohrdavým poznámkám na adresu Filipa IV. zatčen biskup Bernard Saisset. Promptně pak bylo v mučírně od jeho služebnictva „získáno“ svědectví o kardinálově rouhání, kacířství a dokonce i zradě a kardinál byl ze všeho obviněn. To ovšem bylo nebývalé porušení církevních výsad králem a zároveň útok na papežovu autoritu. Ve své bule Ausculta fi li ze stejného roku papež Bonifác toto hrubé porušení církevních výsad odsoudil a povolal francouzské biskupy na synod do Říma. Devětatřicet se jich odvážilo v roce 1302 zúčastnit. Papež vydává novou bulu Unam sanctam, v níž zopakoval všechny argumenty podporující papežské výsady na úkor moci světské, zatížené prvotním hříchem. Světští panovníci s tím sice nesouhlasili, ale otevřeně se proti papeži postavil především Filip IV. Bonifác začal připravovat bulu o Filipově exkomunikaci. Filip však kontroval rychleji. Nebyl pro něho žádný problém obvinit z kacířství (a nejen z něho), když na to přijde, třeba i samotného papeže. Než Bonifác stačil bulu vydat, vtrhla do papežského paláce v Anagni, kde papež právě přebýval, banda ozbrojenců vedená již zminěným kralovým „šikovným“ rádcem Vilémem z Nogaretu (ten byl i autorem obviněni) a papeže zajali (Bonifácovou ochrankou byla jen malá skupinka templařských a johanitských rytířů). Bonifác měl být dopraven do Francie, stanout před „církevním“ soudem a zpovídat se nejen z kacířství, ale i sodomie, okrádání církve ve prospěch vlastní rodiny, vyzrazení zpovědního tajemství, dokonce i vraždy předchozího papeže Celestýna. Kuriózním dojmem už tehdy působilo nařčení z tajných sexuálních styků s domácím raráškem, přebývajícím v papežském prstenu. Po tři dny byl papež vystaven psychickému i fyzickému týraní. Pak se ale vrátili místní lidé, kteří se nejprve před komandem raději „uklidili“, později ale papeže osvobodili a útočníky vyhnali. Prožitý šok a ponížení však papeže zlomily a za čtyři týdny v Římě umírá. Tento zločin vyvolal v Evropě skandál. Kardinálové shromáždění v konkláve ke zvolení nového papeže hrůzný svatokrádežný čin odsoudili a oba uprchlé kardinály i proradného Viléma z Nogaretu vyobcovali z církve. Papežem jednohlasně zvolili Niccolu Bocassina, který přijal jméno Benedikt XI. a útočníky z Anagni exkomunikoval. Záhy však během příprav na proces s Nogaretem a Sciarrou Colonnou (vůdčích osob přepadení v Anagni) umřel a „šeptalo se“, že byl na Filipův rozkaz otráven (podle oficiální zprávy se prý chudák přejedl čerstvými fíky).

Filip už dávno pracoval na tom, aby v případě příštího papeže už nic nebylo ponecháno náhodě a nebránilo jeho sobeckým zájmům. Šikovně využil neshod kardinálů a jejich bezvýchodného jedenáctiměsíčního jednání, kdy rozhodli pouze o rozšíření okruhu kandidátů i na níže postavené duchovenstvo. Taktikou, o níž se nyní můžeme už pouze dohadovat, „nechal Filip zvolit“ francouzského arcibiskupa z Bordeaux Bertranda de Got (jistě chytře využil i skutečnosti, že Bertrand je z rodu, kterého si nesmírně vážil anglický král a jehož příslušníky často pověřoval důležitými diplomatickými úkoly; kardinálům se tak rýsovala možnost zvolit někoho, kdo má šance odvěké rivaly na evropské scéně usmířit, aby se spíše společně vydali válčit do Svaté země, než mařili síly a finance rozbroji mezi sebou). Bertrand přijal jméno Klement V. právě po tom svém předchůdci, jenž tak dobře vycházel s Filipovým dědem Ludvikem.

Hned od začátku nedůvěřovali novému papeži Italové, kteří v něm viděli pouhou Filipovu loutku. Toto podezření výmluvně dokazovala skutečnost, že nový papež nikdy nevstoupil do Říma, ani si za své místo nevybral alespoň území papežských států. V roce 1308 dokonce „rozhodl“, že se papežská kurie usídlí v Avignonu v Provence, v těsné blízkosti Francie, a v roce 1309 zde nechal vybudovat opevněné sídlo (toto tzv. „avignonské zajeti“ papežů pak trvalo 70 let). Klement vůbec nápadně setrval vždy v dosahu ozbrojené moci a pod kontrolou Filipa. Dva italští kronikáři vylíčili (ovšem bez důkazů), jak kardinál Nicollo di Prato sjednal tehdy ještě arcibiskupovi Bertrandovi konspirativní schůzku s Filipem. Král mu přislíbil podporu, pokud dodrží čtyři podmínky, podle jiných jich bylo šest: smíří krále s církví, smíří se s Colonny a se všemi, kteří realizovali zločin v Anagni, oficiálně odsoudí papeže Bonifáce VIII., jmenuje nové kardinály dle Filipova seznamu, přenechá králi na pět let desátky kněžstva ve Francii jako příspěvek ve flanderské válce a o poslední podmínce mu prý pouze sdělil, že se ji dozví „v patřičném čase a na patřičném místě, neboť je to věc velmi významná a tajná“. Bertrand měl údajně nakonec pod tíhou Filipových „argumentů“ odpovědět: „Poroučejte a já poslechnu!“ (Navíc dal Filipovi jako rukojmí bratra a dva synovce.) Jakkoli to lze považovat za smyšlenku, pozdější Klementovy kroky dávají zmíněným kronikářům plně za pravdu. Už samotný začátek papežovy „vlády“ je příznačný. Papež všechny zaskočil tím, že chce být korunován v Lyonu za přítomnosti Filipa IV. a dalších francouzských knížat. Ve chvíli, kdy slavnostní průvod procházel, zřítila se jedna zeď plná diváků. Zranila krále a zabila vévodu bretaňského. Papež byl povalen a tiára spadla, což si lidé vykládali jako zlé znamení. Týden nato se na jednom papežově banketu dostali lidé nového papeže s kardinály do hádky, jejímž výsledkem bylo zabití papežova bratra. Papežova korunovace v Lyonu se stává počátkem „zajeti církve“.

Doplňkové informace

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <blokquote> <ul> <ol> <li> <br> <p>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Each email address will be obfuscated in a human readable fashion or (if JavaScript is enabled) replaced with a spamproof clickable link.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Kontrola, zdali jste člověkem či robotem.