Templářů kat – 2 část

Vraťme se ale k Filipovým záměrům s templáři – nejlepšími bankéři Evropy. Kdy ho napadlo (je možné, že to napadlo spíše rádce Nogareta) ďábelské řešení, vyřešit svůj nedostatek bohatstvím templářů, těžko říci. Možná už v okamžiku, když si bral v roce 1301 od templářů vskutku královskou půjčku 500 000 livrů. V roce 1306, kdy byla půjčka splatná, už ale věděl zcela určitě, že to půjčka v žádném případě nebude a nejen to, bude to pouze nepatrná záloha! Pro muže, který se na cestě za svými cíli neštítil obvinit z kacířství třeba i samotného papeže, bylo hračkou obvinit z kacířství a dalších hrůzných zločinů i svatý rytířský řád. Prohnaně počítal s tím, že bude-li celý řád prohlášen za kacířský, pak jeho jmění přestane být církevním majetkem a připadne světským panovníkům (převážná část templářského majetku byla v tu dobu samozřejmě ve Francii). Zde už ale musel postupovat jinak než v případě okradení Židů a Lombarďanů. Templáři nebyli „nevěřící“ jako Židé, ani cizinci jako Lombarďané. Byli příslušníky mocného svatého řádu a nebyli králi podřízeni. Konkrétní plán byl (stejně jako v předchozích lupech) běžnou rutinou pro Nogareta. Filipovi jako obvykle nijak nepřekážely platné zákony. Všechny rytíře řádu ve Francii dal v noci z 12. na 13. října 1307 pozatýkat bez vědomí papeže, což bylo neslýchané porušení zákonů (odtud se podnes traduje „nešťastný pátek 13.“). Do pařížského Templu vedl oddíl sám Nogaret. Netrpělivě sem přispěchal i nedočkavý hamižný Filip. Zamířil rovnou k velké kamenné hrobce, neboť pravě zde očekával poklad… Našel pouze kosti bratra Huberta. A že bylo zakázáno mučit příslušníky svatých řadů? Žádný problém, templáři byli k doznání zločinů přinuceni dokonce těmi nejodpornějšími a nejkrutějšími druhy mučení, o kterých ani nechtějte slyšet. Kdo se k připraveným obviněním nepřiznal, byl při krutém mučení nakonec zavražděn, někteří zešíleli, jiní s utrhanými údy pomalu v kobkách umírali. (Beznaděj příznačně vyjádřil řádový pokladník, který se zcela zhroutil s tím, že při takovém mučení dozná třeba i to, že zabil samotného Boha.) Zde se ještě papež zmohl na ostrý písemný protest: „…Vy, náš drahý syn… jste v naší nepřítomnosti porušil všechny zásady a vztáhl jste ruce na osoby i majetek templářů. Navíc jste je dal uvěznit a – co nás bolí ještě víc – nechoval jste se k nim s patřičnou shovívavostí… a kromě uvěznění jste je vystavil i všemožnému strádáni. Vztáhl jste ruku na osoby a majetek, jež se nacházejí pod přímou ochranou římské církve…Váš ukvapený skutek je obecně vnímán – docela po právu – jako výraz pohrdání námi a celou římskou církví…“ (Filip navíc v zatýkacím rozkaze lživě uvedl, že jej vydává po předchozí poradě „s naším nejsvětějším otcem v Kristu, papežem“), ale bylo to jen prázdné gesto, brzy začal Filipova přání prakticky odevzdaně plnit. Filip pro jistotu našel jednoho templáře, který se „přiznal“, i z papežova rodu a papeže s menší armádou navštívil. Papež bulou Pastoralis praeeminentiae ještě téhož roku přikázal zatčení všech templářů na křesťanských územích, dokonce se už ani nikdy nesetkal s vězněným velmistrem řádu Jakubem z Molay (a to měl na to sedm let), který se podle práva vytrvale odmítal zodpovídat ze svých činů komukoli jinému a na papeže tolik spoléhal. Přitom vykonstruovaná obvinění byla tak absurdní, že by při jejich pravdivosti řad musel byt spolkem duševně chorých a zvrhlých bezvěrců. Některá byla i „úsměvná“, např. obvinění templářů v Hirstu, že uctívají tele.

Jiná byla pouze šikovným zneužitím dvojsmyslnosti, jako např. hlavní obvinění zřeknutí se Krista. Toto „zřeknutí“, jak mnozí prohlašovali, bylo symbolické. Bylo to jakési napodobení svatého Petra zapírajícího Krista. Že tento obřad byl někdy asi konán s hříšnou lehkomyslností, lze u vojáků pochopit a jistě to bylo podobné i v ostatních rytířských řádech. V každém případě to byl ale hřích některých osob, nikoli řadu, a jednalo se o záměrné nepochopení a překroucení smyslu tajných templářských rituálů. Kromě již zmíněného popření Krista měly údajně zahrnovat i trojí poplivání kříže a políbení zadku mistra. Zcela logicky měly tyto a podobné akty templáře připravit na případná ponížení a mučení v případě zajetí Saraceny, případně naučit popřít víru jen myslí, nikoli srdcem. Výstižně to vyjádřil král Aragonie Jakub II. Když v říjnu 1307 obdržel dopis, ve kterém mu Filip vylíčil zločiny a hrůzy templářských přisluhovačů ďábla a žádal ho, aby se zmocnil osob i jejich majetku, Jakub nevěřil svým očím a Filipovi odepsal: „…Templáři u nás podle všeobecného míněni vedou chvályhodný život zbožných mužů a dosud proti nim nikdo nevznesl žádná obvinění ohledně nepravosti jejich viry. Ba naopak, za naší vlády vždy vyhověli všem našim požadavkům a věrně nám sloužili v boji proti nepřátelům víry…“ (A proč velmistr spolu s dalšími špičkami řadu doznali vinu do deseti dnů po zatčení papežem rychle vyslaným kardinálům? Kardinálové je totiž k doznání přemluvili s tím, že jedině tak může papež tento spor s králem urovnat. Byla to však past. Velmistrovo „přiznání“ nutně potřebovali, jak vůči ostatním panovníkům, tak proti templářům samotným. Navíc kardinálové asi doznání zapsali po svém, neboť když se později (v roce 1309) velmistr ocitl před papežskou komisí a soudci mu jeho doznáni přečetli, starý rytíř to ani nedokázal vyposlechnout do konce. Dvakrát se pokřižoval, kardinály, kteří kdysi doznání zapsali, celkem v tu chvíli ještě diplomaticky nařkl ze lživého zápisu (vyzval je na boží soud soubojem, ale přítomnými kardinály byl pokárán) a výstup pak zakončil slovy: „…ale kéž by se zlíbilo Bohu, aby se v takovémto případě postupovalo proti hanebníkům podle zvyku Saracenů a Tatarů – takovým zlosynům uříznou hlavu nebo je roztrhnou vedví!“) Když se ocitl o samotě se třemi kardinály v roce 1308 (vyslanými papežem, aby velmistra ujistili, že nyní se ujímá vyšetřování on sám), svá přiznání odvolal. Podle vyprávění si roztrhl košili, aby ukázal stopy mučení na svém těle, načež „kardinálové hořce zaplakali a nebyli mocni slova“.

Klement, i když už rozeslal dopisy všem králům a knížatům k zatčení templářů, si ještě jednou dovolil pod tíhou zjevné skutečnosti Filipovi vzdorovat. Odpověděl, že raději zemře, než by soudil nevinné, a v únoru 1308 inkvizici přikázal, aby proces proti templářům zastavila, přestože Filip papeži pohrozil, že i jej nechá obvinit ze stejných hříchů, pokud nebude proti zatvrzelým kacířům postupovat „podle práva“. Královská propaganda se rozjela na plné obrátky. Tiskly se anonymní pamflety, útočící na papeže, „upozorňující“ na jeho protekcionářství, zkorumpovanost,… že je od templářů podplacen. Králův tlak na papeže neustále sílil dalšími požadavky – má odsoudit formou procesu i jeho dalšího nepřítele na život a na smrt, již léta mrtvého papeže Bonifáce VIII. Zákulisními jednáními se brzy podařilo „dosáhnout dohody“. Proces proti Bonifácovi VIII. se sice neuskutečnil, ale procesu s templáři papež definitivně přestal odporovat. Záměr tohoto procesu začal být zřejmý, když při některých mučeních vůbec nešlo o kacířství, ale o to, jak velký byl templářský poklad přivezený ze Svaté země… Papež svolal na rok 1310 do jihofrancouzského Vienne koncil (15. všeobecný), který měl řešit tři záležitosti: otázku templářského řádu, znovuzískání Svaté země, reformu mravů a svobodu církve. Kvůli procesu s templáři však začal až 16. 10. 1311. To už byli templáři mučeni čtyři roky a např. Bafomet byl podle jedněch vousatá hlava, podle druhých holá lidská lebka, podle dalších ohyzdná černá modla, podle jiných naopak bílá s vousatou bradou, podle dalších dokonce hlava s trojí tváří, podle jiných zase hlava kočky s jiskřivýma očima… (Co se tyče uctívání „hlavy“, šlo nepochybně o uctívání vzácných ostatků, ať už konkrétního svatého, třeba i v relikvijní schráně ve tvaru hlavy, či otisku na tzv. Turínském platně.)

Hlavním bodem koncilu ve skutečnosti samozřejmě bylo zrušení řadu templářů. Koncil se však vlekl a mnozí nefrancouzští delegáti řád hájili a neshledávali důkazy o vině za přesvědčující a pravdivé. Papež sice formálně pozval i templáře, ale když se sedmi (podle jiných zdrojů devíti) z nich k jeho překvapení podařilo na koncil dostat, nechal je zajmout. Zabránit smělému vystoupení prokurátora a diplomata řádu Petra z Bologne se však nepodařilo. Když se koncil vlekl bez žádoucího výsledku už druhý rok a dokonce příslušná vyšetřující komise vydala (především díky vystoupení Petra z Bologne) verdikt o nevině templářů, Filip raději vojensky Vienne obsadil a svou přítomností na koncilu (seděl hned vedle papeže) donutil komisi své rozhodnutí odvolat. Petr z Bologne musel uprchnout. Za dva dny Klement V. raději sám v tajné konzistoři správním aktem dne 22. 3. řád rozpustil. Tato skutečnost byla ovšem koncilu ohlášena až na 2. zasedání 3. 4. 1312 a vešla ve známost jako bula Vox in excelso (Hlas z vyvýšeného místa).

Podle míněni jednoho z těch ušlechtilých, kdož se nebáli opravdové mínění otevřeně vyjádřit, valencijského biskupa, toto rozhodnutí „odporovalo spravedlnosti i zdravému rozumu“. (Všimněme si pozorněji oné administrativní stránky věci: výsledkem koncilu nebyl soudní výrok a historicky právnicky vzato – řád templářů jako takový tedy nebyl oficiálně zrušen!) Jistě nebude bez souvislosti i fakt, že právě v tomto roce předal papež své rodině z papežské pokladny 814 tisíc guldenů ve zlatě … Dante jej později nazval „nehodným papežem“ a umístil ho do svého Pekla, v Itálii se zapsal do dějin jako „pastore senza legge“ – pastýř bez zákona. Nakonec dne 2. 5. papež v bule Ad providam Christi vicarii (Z prozíravosti Kristova zástupce) rozhodl, že templářské statky připadnou johanitům. Konečně osudem „pozůstalých“ templářů se papež zabýval v bule Considerantes dudum (Dlouho rozvažujíce) 6. května. Ti, kdož byli uznáni za nevinné, mohli buď dožit s jakýmsi důchodem v některém určeném bývalém řádovém domě nebo v jiném klášteře (např. cisterciáckém) či vojenském řádu (např. u johanitů), neboť jejich řeholní sliby dále platily. Proti „zatvrzelým“ se však mělo postupovat s použitím nejpřísnějších trestů. O osudu hlavních představitelů však měl rozhodnout sám papež, osudy ostatních byly svěřeny provinčním radám.

Doplňkové informace

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <blokquote> <ul> <ol> <li> <br> <p>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Each email address will be obfuscated in a human readable fashion or (if JavaScript is enabled) replaced with a spamproof clickable link.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Kontrola, zdali jste člověkem či robotem.