Templářů kat – 3 část

Opět se uplatnila i Filipova „obchodnická zdatnost“. Když musel ustoupit v požadavcích na templářský majetek a přenechat jej johanitům, prosadil, že mu johanité musejí zaplatit náklady za věznění, mučení a upalováni templářů (sice to takto neformuloval), jakož i za „nezbytné náklady za opatrování a správu“ templářského majetku do doby verdiktu. Stejně ale už do té doby co mohl, vyraboval. A tak johanité mnohde ve Francii zjistili, že převedený majetek nejen že nestačí na výše uvedené úhrady, ale ještě Filipovi dluží. Francouzští johanité nakonec v tomto obchodu století zkrátka a dobře prodělali a vedle templářů se nakonec i oni podíleli na financování královy bezedné pokladny. Zlí jazykové dokonce johanity obvinili, že to byli pravě oni, kteří si zrušení templářů koupili, neboť vzato celkově (za všechny země), samozřejmě vydělali.

Tragický konec řádu – mučení, upalování, rabování, vyhrůžky každému, kdo by se chtěl templářů zastat… vyjma snad jediného „potěšitelného“ faktu, že se Filipovi stejně hlavní templářský poklad nepodařilo získat (mnohde bylo „uklizeno“ tak dokonale, že např. i sudy s vínem byly prázdné), jsou všeobecně známy a v mnohé dostupné literatuře podrobně popsány (viz např. /259, 221/ aj., příp. i dosti věrný román /240/). Připomeňme si v této souvislosti pouze poslední dny zbožných rytířů a jejich hanebných katů.

Filipovi velmi záleželo na tom, aby nejvyšší představitelé řadu, samozřejmě včetně velmistra, po rozsudcích nad nimi (což byla „doživotní vězení a zazdění“, tedy pomalá smrt) svá „přiznání k ohavným zločinům“ veřejně zopakovali, protože lidé ve Francii i jinde v Evropě přestávali vymyšleným obžalobám věřit. Král se na tato slova doznání velmi těšil. Vynesením rozsudku nad špičkami templářského řádu pověřil papež komisi kardinálů. Vše už bylo rozhodnuto a chystalo se velké divadlo před zraky kardinálů, králových rádců (nechyběl samozřejmě Nogaret) a tísnících se davů. Na prostranství před chrámem Notre-Dame bylo postaveno vyvýšené pódium, na které byli k vynesení rozsudku přivedeni 18. 3. 1314 velmistr řádu Jakub z Molay, velkopreceptor Normandie Geoffrey z Charney, inspektor (vizitátor) Francie Hugo z Pairaud a akvitánský velkopreceptor Geoffrey z Gonneville. Hugo z Pairaud a Geoffrey z Gonneville přijali rozsudek beze slova a prý nepřítomně. Je dost dobře možné, že po sedmiletém žalářovaní a mučení už byli natolik zlomení, že ani nevnímali. Stalo se však nevídané! Nejdříve velmistr, po něm i velkopreceptor Normandie povstali, odvolali svá přiznáni a prohlásili, že oni ani jejich svatý řád se nedopustili žádných zločinů, jež jim jsou kladeny za vinu. Samozřejmě věděli, co je čeká.

Pečlivě připravený scénář se náhle sesypal jako domeček z karet. Královský maršálek ihned vzdorně rytíře odvedl, aby už nemohli mluvit, zatímco posel utíkal ke králi žalovat, co se stalo. Filip zuřil. Okamžitě svolal světské členy královské rady a ti „rozhodli“, že se oba představení „ukázali být nenapravitelnými kacíři, a tedy musí nést osud určený takovým provinilcům“. Ještě téhož večera byli oba představení odvezeni na ostrůvek Ile-des-Javiaux na Seině (mezi královskými zahradami a augustiniánským klášterem, dnešním Place Dauphine) a co nejpomaleji upáleni, aniž to král konzultoval s církevní komisí, natož s papežem, který si nad nimi papežskou bulou vyhradil definitivní rozsudek. Tato poprava bez vědomí soudců byla zjevnou vraždou. Hranice byly postaveny tak, aby král mohl toto divadlo pozorovat z oken. Vyprávělo se, že odsouzení „kráčeli na hranici s klidnou myslí“, což „u přihlížejících vyvolalo obdiv a úžas nad neochvějnosti, s níž se tváří tvář hrozné smrti odmítli přiznat“.

Jsou „zaznamenány“ mnohé velmistrovy i velkopreceptorovy výroky, často zřejmě okrášleny vypravěčem. Kronikář Geoffroy Pařižský, který byl přítomen, o tom napsal: „Velmistr, když uviděl, že hranice je připravena, sám se bez váhání svlékl. Říkám, jak jsem viděl. Nahý se vydal na cestu… a svým katům řekl: „Alespoň mi nechte ruce sepnuty, neboť je pro to vhodný okamžik. Brzy zemřu. Bůh ví, že je to neprávem. Brzy přijde pohroma na ty, kteří nás nespravedlivě odsoudili. Bůh pomstí naši smrt, umírám s tímto přesvědčením. A vás, pane, prosím, abyste obrátil svůj zrak na Naši Paní, aby nás ochraňovala.“ Zemřel hledíce přes věže Notre-Dame k Orientu, společně s velkopreceptorem u jedné hranice. Jakmile hranice dohořela, zahnaly stráže zvědavce, rozdrtily poslední zbytky nezuhelnatělého dřeva a ostatků a rozsypaly popel na pobřeží. Později, za tmy, přicházeli na břeh mniši z augustiniánského kláštera i jiní zbožní lidé a sbírali ohořelé kosti obou jako ostatky svatých mučedníků. Mniši podali králi protest pro narušení jejich vlastnictví (ostrov byl pozemkem kláštera) bez jejich souhlasu, ale to už byla pro Filipa naprosto bezvýznamná skutečnost.

Jiní kronikáři dodávají, že velmistr, krátce předtím, než uhořel, obeslal papeže do čtyřiceti dnů a krále (do roka) před Boží soud a krále proklel. Ve skutečnosti to ale byl velkopreceptor z Charney, jehož poslední kletbu měli za takové obeslání. Ať tak či onak, dále se stalo následující. Osud papeže se naplnil 20. dubna téhož roku. Toho dne obdržel dopis od bývalého templářského prokurátora Petra z Bologne (jeho velmi zajímavý obsah viz např. v knize M. Varoše Osudy zlatých pokladů. Praha, Albatros, 1989), kterému se podařilo utéci před pronásledováním a skrýt se v Turínu. Papež prý ani nedočetl a zemřel při záchvatu ledvinových kamenů či na střevní infekci. Lékař, který k němu spěchal, se cestou utopil. Papežova mrtvola byla uložena v kapli královského hradu v Roquemaure, kde se Kliment několik dní před tím ubytoval. V noci ale v kapli za záhadných okolností vypukl požár a celá kaple vyhořela. Ohořelé papežovy ostatky byly uloženy v Usetu (Uzeste), kde mu členové jeho rodu zbudovali velkolepé mauzoleum (v roce 1577 je hugenotští potomci templářů zbořili a papežovy ostatky hodili do ohně). Strážce velké královské pečeti Nogaret vydechl naposledy o čtyři měsíce později. Podle některých na srdeční infarkt, podle jiných násilnou smrtí, kterou se ovšem nepodařilo objasnit. Téhož roku došlo i na sebevědomého Filipa. Ráno 4. listopadu 1314 se vydal na lov či pouze projížďku do Fontainebleau, kde ho stihl záchvat mrtvice. Prý když se střetl s raněným obrovským kancem, který se proti jeho očekávání nedal na útěk, ale zaútočil tak mocně, že ho i s koněm porazil. Ať tak či onak, zemřel 29. téhož měsíce ochrnutý, devět měsíců po vyslovení kletby. V dubnu 1315 skončil na šibenici královský komoří Enguerrand de Marigny, další ze zúčastněných vlivných králových pomahačů… Stejný osud potkal i najaté templářské zrádce – udavače, jejichž prostřednictvím bylo tažení proti Templu zahájeno, skončili dýkou nebo oběšením… Už v roce 1328 nevládl ve Francii žádný Filipův potomek, nastaly války, hladomory, mor… dynastie Kapetovců ve Francii vymřela. Skutečností je, že velmistrova předpověď a velkopreceptorova kletba se naplnily.

Doplňkové informace

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <blokquote> <ul> <ol> <li> <br> <p>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Each email address will be obfuscated in a human readable fashion or (if JavaScript is enabled) replaced with a spamproof clickable link.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Kontrola, zdali jste člověkem či robotem.